Vychutnávajíc vánoční večer, vášnivě vyhlížím vedle vyzdobené vejmutovky, vousatého vašnostu, vozícího všem vánoční vychytávky.

„Vida!“ ve vymrzlých vrátkách vrzne veřej. Vskrytu vikýře vidím ve vánici vytuněný vozík vlečený vzrostlým velesobem.

Vyčkávám vevnitř. Vejminek velkoryse vytápím vyschlými větvičkami.

Všetečně vymýšlím: „Vleze vašnosta ve vnitřek vejminku vikýřem, větrákem, vytápěcím výduchem?“

Vteřinu váhá. „Vida!“ vymrzlý vašnosta volí vyhřátý výduch.

Však vloni vyvložkovaný výduch vašnostu vyškolí. Vyšamotované vložky výduch vesměs vytěsnily. Vousatý vašnosta, všetečně vyjídající vlašák ve vedlejších vesnicích, vlastní vizáž věru vypasil. 

Váhavě, však vzápětí vehementně, vklouzne včetně vaku ve vražedný výduch.

Vzápětí vykachlíkovaná výheň vyluzuje vokální vibrace.

„Veni, vidi, vici!“ Vzpříčený vykynulý vašnosta vprostřed vroucího výduchu vztekle vyje.

Vně výhně vypadne vyhořelý vak včetně vypálených videodisků, vulkanizované

vietnamské vánoční veteše, vyuzených válenek.

Vtěsnaného vašnostu večer vysvobodí vojenští vyprošťováci. Vražedným výbuchem vymetou výduch. Vyčouzeného vašnostu vykurýrují vermutem.

Ve vypůjčeném vašnostovo vaťáku vykašlávám vedle vyhasínající vatry. Vila vcelku vyhořela.

Vychutnávám vážně vypečené Vánoce.