Vprostřed vyřezané vrbové větvičky vědomě vplétám vodivá vlákna vytrhaná vandaly ve výstrojně vysokonapěťového vedení. Vrbovým vercajkem, vyztuženým vpletenými vodiči, vyšlehám vyšpulené vaky vlastní vaštnostpaní, vytvarované večerním vysedáváním ve věčně vyjedeném vejminku.

Včera večer vařila vajíčka. Ve výhledu velikonočního vinšování všechna vlastnoručně vybarvila.

„Vida!“  Vyzbrojen vrbovými větvičkami vstupuji ve vejminek. Vedle veřejí však vyšlápnu vědro vody. Ve vodě vyráchaný, vzápětí vyskočím. 

Vrbovým vytrestávačem, vyztuženým vysokonapěťovými vlákny, vehementně vykmitnu vzduchem.

Ve výskoku však vyrazím výbojku, visící vprostřed vejminku.

Ve vteřině vytuhnu. Vytuším varování wolframového vlákna, výstražně vrnícího ve vakuu. „Věru!“ Vysvobozené volty vyvinou vskutku vražedný výboj.

Vřeštíc, vnímám všechny vstalé vlasy. Vzbuzený vulkán výrazně vyžehlí vrásky.

Veřejná výrobna voltů vyhlašuje výpadek.

Vyděšený, vyčouzený, vypálený, výsadkářským výskokem vykmitnu vně vejminku.

Vašnostpaní, vzbuzená výbojem, vzápětí vnucuje vyděšeným vesničankám vlastní výklad: „Vážené vrstevnice!  Vidouc ve vyjiskřeném víru všechny vysvěcené, vážně věřím ve velikonoční vstání vyvoleného.“

Vychládajíc vedle vesničanek, vzpurně vyčesávám vpečené vrbové větvičky ve vlasech.