7 + 2 Silvestrovských zastavení s Karlem Hynkem Máchou

 * 16.11. 1810    + 5.11. 1836

 

Silvestr 31.12. 2019 – Káva s párou 13.00 – 15.00 hod.

 

1. Bývalé nádraží, dnes Kavárna Káva s párou

Dějství bude sehráno zde u bývalého nádraží, dnes Kávy s párou

Vypravěč :

„Vážení a milí návštěvníci tohoto nádraží s kavárnou. Pokud jste sem zavítali dnes, na Silvestra, v předvečer právě nadcházejícího kulatého roku 2020, se záměrem společně se projít po stopách Karla Hynka Máchy v Litoměřicích, pak vězte, že pouť s básníkem začne za pár okamžiků. Dovolte mi představit našeho básnického průvodce procházkou, která vám nezabere více jak dvě hodinky. Je jím dnešní představitel našeho nejslavnějšího romantického básníka jménem   …………   ……………….………..

Mácha :

„Dneska pro vás budu Mácha, po cestě však dejte bacha. Ať mě máte stále v merku a jste doma na večerku. Řeknu vám to vcelku jasně, cestou budu skládat básně. Asi se to od mě čeká, kde do Labe Ohře vtéká. V městě, co je mi tak milé, prožil jsem poslední chvíle.“

Vypravěč :

„Dobrá tedy. Pokud se společně s námi vypravíte po Máchových stopách v centru Litoměřic pěšky, pak vás na trase dlouhé 2,5 kilometru čeká 7 zastavení spojených s pobytem K. H. Máchy v našem městě. Kdo by si chtěl trasu prodloužit ještě o další tři kilometry, pak se již individuálně může vydat na zastavení 8 a 9 až ke druhému originálu sochy  Karla Hynka Máchy postavené v roce 2010 na Mostce. Je to téměř věrný odlitek Myslbekovy sochy z roku 1910 postavené na Petříně. Na každém zastavení se vás ujme slavný básník a ve verších vám přiblíží kouzlo místa. Stanete se tak součástí mimořádného improvizovaného putovního divadelního představení, při kterém diváci nesedí v divadelních řadách, ale putují na další dějství za hercem. Zároveň, pokud jste si vyzvedli dvojlist s dnešní trasou, tak si můžete na základě zjištění na jednotlivých místech vepsat do přiložené doplňovačky chybějící slova, písmenka a čísla, která vám odhalí něco málo z Máchova života.“                                                                 … dvojlist k vyzvednutí zde …

Mácha :                   

„V místě, kde vedly koleje, k vám budu mluvit z voleje. Však za víc jak dvě století, už mívám problém s pamětí. V pamatovák ztrácím víru, sem tam mrknu do papíru. Bohužel se brzy smráká a oka mám krátkozraká. Ze svého odkazu světu, určitě i něco spletu. Nedělám s tím ale vědu, bráti s sebou nápovědu.“                    … ukazuje papíry, ze kterých může číst roli …

Vypravěč :

„Nebojte, i já jako průvodce a vypravěč budu Máchovi vždy nablízku a jeho případné výpadky paměti vyplním trochou historických poznatků z jeho doby. Absolvent právnické fakulty Karel Hynek Mácha přišel poprvé do Litoměřic pěšky z Prahy 17.9. 1836 se třemi dvacetníky v kapse. Hodlal zde zahájit právnickou praxi u strýce svého kamaráda, advokáta Josefa Filipa Durase v kanceláři v ulici Dlouhá 175. Toto nádraží, zastávka Litoměřice město, bylo otevřeno 20.5. 1884, tedy skoro 50 let po Máchovo smrti. V době Máchova pobytu v Litoměřicích tu tedy nebylo ani nádraží, ani železnice a ani tunel. Nejbližší železniční zastávka byla od roku 1850 v Bohušovicích nad Ohří, kde byla zahájena doprava po levé straně Labe na trati Praha – Ústí nad Labem – Děčín. Litoměřičtí to měli pěšky 5 kilometrů.“

Mácha :

„Když sem nejezdily vlaky, vzal jsem z Prahy saky paky. Dvacetník jsem v ruce žmoulal, vždycky jsem se moc rád toulal. Na Bezděz, Housku, Kokořín, však ještě teď mě chytá splín. A v dáli Litoměřice, vždy rozjasní mi mé líce. Moc rád bych se tu zabydlil, zas energii do žil vlil. Jak rád bych tu v městě dožil, ale, kde bych tu hlavu složil“       

Vypravěč :

Tím, že Mácha nezažil luxus železniční dopravy, tak všude chodil většinou pěšky. První delší cestu vykonal Mácha v roce 1832. Vedla z Prahy, přes Mělník, Kokořín, Housku, Doksy, na Bezděz. Velice si oblíbil Kokořínsko, Litoměřicko a České středohoří. V srpnu 1834 vyrazil Mácha s přítelem na pěší cestu do Severní Itálie až do Benátek. Cesta trvala 6 týdnů a někdy ušli denně až 60 kilometrů.

Mácha:

„Byl jsem tehdá ale chodec, nehledal jsem cesty konec. Tak nachodil jsem spoustu mil, s tím, že i cesta je můj cíl. Co historek jsem zaslech´ jen, vepsaných do lesních scén. Všude samí loupežníci, také vrazi a smilníci. Zkusím o nich básně psáti, snad mě bližní nezatratí. Je to vážně husté téma, zkušenost s tím nikdo nemá.“

Vypravěč:

„Básník Mácha se nebál ve svém díle dotknout tohoto zapovězeného tématu, ve kterém si i zločinci, navzdory jednoznačně odsuzujícímu okolí, mohli dovolit odhalit svou přívětivější tvář. Nedá se říci, že by v době nastupujícího romantismu spojeného s láskou k vlasti a národním hrdinům, mohl Mácha s takovouto filozofií uspět.“

Mácha:

„No a co, tak byl jsem rebel, co se v nouzi chytá stébel. Jinak psát, než píšou druzí, tolik chci a mám své múzy. Třeba někdy budu slavný, nejsem ale člověk mravný. S mladou herkou jsem si začal a nechtěně i děcko počal.“

Vypravěč:

„V září 1836 se Mácha stěhuje do Litoměřic, aby se zde ukryl. Čeká totiž nemanželské dítě s Lori, herečkou Eleonorou Šomkovou. Chce se zde zabydlet a po svatbě, jejíž termín byl určený na 8. listopadu, tu žít i s rodinou.“

Mácha :

„Byl jsem tehdy velmi mladý, rád jsem pařil s kamarády. V divadle jsem potkal Lori a začlo mé drsné story. Řekla, že je v jiném stavu, od těch dob v tom trochu plavu. Její otec mě nemá rád, tak to v svých básních ztvárním snad.“

Vypravěč :

“Dobře tedy, děkuji básníkovi za jeho vyznání, vlastně i přiznání … a radím vám, pojďme se pomalu seskupit a společně vyrazit za naším básníkem na další ze sedmi štací, o kterých jsem mluvil dříve. Totiž, pokud budete chtít být přítomni pokračování básníkova příběhu, tak se společně s básníkem vydejme nejbližší uličkou vedoucí do kopce, jak jinak pojmenovanou než Máchovou ulicí a za pár chvil dojdeme k našemu dalšímu stanovišti, k blízké vinárně Vikárka, kam se Mácha z Prahy přestěhoval.“

2. Vinárna Vikárka

Dějství bude sehráno ve dvorku na schodech k Máchově světničce

Vypravěč :

„Prošli jsme do strmého kopce Máchovou ulicí až sem, k vinárně Vikárka. V tomto domě u ševce Johanna Lorenze, který zde provozoval i malou vinárničku „U švícka“, žil a po čtyřiceti dnech pobytu v Litoměřicích i 5. 11. 1836 zemřel Karel Hynek Mácha. Pokud vejdeme do dvorku dnešní vinárny Vikárka, objeví se před námi schody do Máchova litoměřického bydliště, dnešního muzea nazvaného Máchova světnička.“

Mácha :

„Po těhletěch hrubých kostkách, šněroval jsem v kluzkých botkách. Snad

uznáte tu námahu, když jdete v noci po tahu. Na biskupství směrem z města, vedla domů moje cesta. Kamarádi z mokré čtvrti, ještě dnes se smíchem vrtí. Nechtěli mě vyprovodit, že Lori bude brzy rodit.“

Vypravěč :

„Ve vinárně našel Mácha na pár týdnů své bydliště. Dvě studené a nevybavené místnosti mu zkrášloval překrásný výhled na milovaný hrad Hanšburek a viničný svah, který se rozprostíral pod vinárnou. Měl představu, že neútulné bydlení dovybaví a připraví na příchod Lori se svým synkem.“

Mácha :

„Do světničky vedou schody, z nádvoříčka, od hospody. Rád bych se tu dole zdržel, ale mám básníka úděl. Nevím, kde se dole zvrací a navíc teď mám inspiraci. Psát mám, když to na mě přijde, snad mi někdy něco vyjde.“

Vypravěč :

„Mácha vydal svým nákladem v dubnu 1836 šest set výtisků sbírky Máj. Bylo to jediné ucelené dílo, které vyšlo za jeho života, byť mu pár básní vyšlo v Květech nebo studentských časopisech.“

Mácha :

„Musel jsem si na to půjčit, neměl jsem však čímsi ručit. Asi musím začít makat, né se jen po kopcích flákat. Snad bude ze mě advokát, za vcelku asi slušný plat.“

Lori :

„Kumpány si domu vodí, mě se v Praze těžce rodí. Co si myslíš, Karle Hynku, kdo přebalí děcku plínku. Zase táhneš v noci z šenku, zůstaň radši dřepět venku. Přestaň psát ty svoje básně, říkám ti to, doufám jasně.“

Mácha :

„Je mi venku trochu zima, leze na mě asi rýma. Rád bych si šel pro bačkory, však co řekne moje Lori. Mé básně jí nelahodí, ať už kruci radši rodí. Šestinedělí je skvělý, s kumpány být v noci bdělý. Lori, to ti slibujeme, že to s chlapci zapijeme“

Lori :

„Furt chce, ať sem za ním jedu, nevím, jestli to však svedu. Teď píše básně morbidní, tak čekám, až se uklidní. Jednoho by to fakt vzalo, co se komu v básních stalo. Se snachou tam otec smilní, nevadí, že je senilní. Do kola ho potom vpletou, řekne Mácha holou větou. Když pak otci hlavu setnou, rozvine to řečí květnou.“

Mácha :

„Když kouknu oknem světnice, tak vidím hrad a vinice. Dvě věže, ty má Hanšburek, toť součást mojich historek. Stejně, jak hrad na Bezdězu, kam vždycky rád v noci lezu. Přivítám zde svoje děcko, ukážu mu tohle všecko.“

Vypravěč :

2. října 1836 se Lori narodil v Praze Máchův synek Karel Ludvík. Pro Máchu to byla skvělá zpráva, nicméně krátce po přestěhování do Litoměřic dostal od Lori dopis, že malý Ludvík onemocněl.  V noci z 15. na 16. října proto běžel do Prahy, kde řádila epidemie cholery. Po návratu musel poprvé zůstat na lůžku.“

Mácha:

„Vždyť nemám k tomu zrovna sklon, dát v noci pražský maratón. Druhý potom zpátky k ránu, vypustím snad duši v pánu. Byla to fakt dlouhá štace, dospat se jdu, kam ? … do práce.“

Vypravěč :

„Tak tady na Vikárce Mácha při svém čtyřicetidenní pobytu v Litoměřicích žil a v noci z 5. na 6. listopadu 1836 i zemřel. No a jeho Lori ? Sice si sem lodí nechala poslat celou svojí výbavu, ale za Máchou nikdy nepřijela.“

3. Dómské náměstí

Dějství bude sehráno uprostřed náměstí na Dómském pahorku

Vypravěč:

„Tak tedy vážení, diváci přítomní. Když už jste s námi vyrazili na tuto pouť, tak pojďte s námi na další místo, kde Karel Hynek Mácha zanechal svou

stopu. Projdeme jen touto branou a vyjdeme na pahorek, kde je archeology potvrzeno nejstarší osídlení v Litoměřicích. Na základech někdejšího přemyslovského hradiště tu založil roku 1057 přemyslovský kníže Spytihněv II. Litoměřickou kapitulu. Po vzniku litoměřického biskupství v roce 1655 zaplnily většinu zdejšího areálu církevní budovy. Chrám, biskupskou rezidenci, děkanství, kanovnické domky, kapitulní konzistoř i pozdější proboštství obepínala hradební zeď s třemi branami.“

Mácha:

„Co je tu společné se mnou, dle kritiků duší temnou. Na Vikárce jsem dole žil, a o životě v blahu snil. Na tomhle malém náměstí, jsem meditoval o štěstí. Jeptišky se k Bohu modlí, připadám si trochu podlý. Chci básní lidem měnit svět, budou-li to však lidé chtět ?“

Vypravěč:

„Právě tudy, přes areál biskupství si mohl v neděli 23.10. 1836 Karel Hynek Mácha zkracovat cestu při svém běhu z vrcholu Radobýlu do Litoměřic, aby pomohl hasit hořící stodoly na kraji města. Na vršku hory, vzdálené od Litoměřic 5 kilometrů, si právě upravoval svou poslední báseň Cesta z Čech, když si všiml požáru dole ve městě. Při obětavém hašení se asi nalokal vody, jež mohla být zdrojem jeho pozdějšího smrtelného infekčního onemocnění.“

Mácha :

„Tak jsem si to tudy hasil, když jsem město vodou hasil. Byl jsem vám na Radobýlu, po nemoci nabrat sílu. V milovaném Středohoří, na západě slunko hoří. Však na východě větší zář, co založil nějaký žhář. Město v dáli v ohni strádá, zavřu notes, a pak tradá! Mám to tam pět kilometrů, za půl hoďky, navzdor větru, přes biskupství zkrátím si to, města v ohni, je mi líto.“

Místní požárník :

„Taky jsem ten oheň viděl, váhal jsem, teď bych se styděl. Běžíš sem až z Radobýlu, zdá se, že i v dobrém stylu. Na bradavkách držíš pěsti, tenhle hasič, to je štěstí. Věčný oheň na oltáři, ještě v říjnu, zdá se září. Podle bible se mi zdálo, jak Sodoma město vzplálo.“

Mácha :

„Nezdržuj mě ve svém běhu, možná ho dám do příběhu. A jestli chceš lidi spasit, poběž se mnou, požár hasit. Nepředčítej tady z bible, radši sežeň ňáký kýble. Požár vodou z Labe lejme, než nás oheň taky sejme.“

Místní požárník :

„Poběžme skrz Dómskou bránu, ať už město není v Pánu. Cestou vodu nabereme, s požárem se popereme. Proboha, nepij tu vodu, vždyť jí spláchli ze záchodu. Kdo se té vody napije, stěží do vánoc přežije.“

Vypravěč :

„No ale co s tím. Uřícený a žíznivý Mácha se při hašení sem tam napil vody z kbelíků, které mu podávali místní. Voda byla buďto z Labe nebo z Pokratického potoka. Rozhodně však nebyla pitná.“

Mácha :

„Sedím na střeše stodoly, spáleniny mě nebolí. Do ohně teď kýble liju, možná tohle nepřežiju.  Piji vodu, po ní zvracím, před očima se pak ztrácím. Možná je to konec můj, však před všemi vždy budu svůj. Do posledních chvil, co žiji, budu psáti poezii“

Vypravěč:

„Dobře tedy. Projděme dál Dómskou branou dolů do centra města. Za chvíli, skrze původní Michalskou bránu dojdeme až na náměstí, kde nás čeká další zastavení na naší pouti, knihovna Karla Hynka Máchy.“

4. Knihovna K. H. Máchy

Dějství bude sehráno před knihovnou Karla Hynka Máchy na Mírovém náměstí

Vypravěč:

„V tomto domě na náměstí je městská knihovna od roku 1945, kdy se sem sestěhovaly knihy z původní knihovny ve staré radnici. Historie Knihovny Karla Hynka Máchy sahá do šedesátých letech 19. století, kdy v důsledku uvolnění politického života po pádu bachovského absolutismu vznikl v Litoměřicích po roce 1859 čtenářský spolek. Česká knihovna z Dlouhé ulice a německá knihovna z domu Pod bání se v roce 1930 sloučily do knihovny v opravené staré radnici. Po válce se v roce 1945 knihovna přestěhovala na své současné místo. Knihovna dnes disponuje řádově sto tisíci svazky a má moderní, zcela automatizované pracoviště. Pořádají se zde i přednášky a autorská čtení.“ 

Mácha :

"V knihovně maj´ moje spisy, básničky a i dopisy. Jenom vydání knihy Máj, tam nejmíň deset kusů maj. Na to, že psal jsem jen pět let, nevím, kdo by to všechno čet. Tak mrkněte do regálu, pějte na mě samou chválu. Říkejte s tváří nevinnou, chceme číst četbu povinnou. Knihovnice bude čučet, Máchy dá vám nejmíň tucet.“

Vypravěč :

„Máj je nejvydávanější českou knihou vůbec. Určitě bylo vydáno více jak 300 vydání. První vydání, jediné, které vyšlo za Máchova života, vydal autor vlastním nákladem u tiskaře Jana Spurného 23.dubna 1836 v počtu 600 výtisků ve třech různých cenových relací podle jakosti papíru.  Vyšel v 16 překladech, dokonce i v esperantu. V různých knihovnách a sbírkách se dochovalo údajně 80 původních exemplářů za cenu 40.000,- Kč/kus.“

Jungmann :

„Tož zdravím vás můj příteli, kde jsme se tehdá viděli? Na přednáškách o češtině, jíž píšete celkem plynně. Bylo mi skoro šedesát a vaše básně jsem měl rád. Přednášel jsem na fakultě, vaše verše měl na pultě. Tuhle češtinu fakt žeru, nespadněte do průměru.“

Vypravěč :

Spisovatel Josef Jungmann vyučoval od roku 1799 na litoměřickém gymnáziu patnáct let češtinu. Byl prvním učitelem češtiny v Čechách.  V roce 1815 odešel do Prahy, kde se stal ředitelem Akademického gymnázia. Český jazyk Jungmann vyučoval také na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se posléze stal rektorem. Zde na jeho přednášky chodil i K.H. Mácha, kterého pan profesor za české básně velice chválil.“

Mácha :

„První básně jsem v němčině, psal ve třídě je na klíně. Též, když jsem chodil do školy, veršoval školní ůkoly. Před třídou mi je pak četli, trochu se mi verše pletly. Pak psal jsem už jen v češtině, po letech snad už rutinně.“

Jungmann:

„Tak díky vám, můj příteli, češtině básně prospěly. Můj německo-český slovník, jako první do slov pronik. Učit Němce mluvit česky, nebývalo kdysi hezký. Ale vaše krásné básně, nutí je, byť drtí dásně.“

Vypravěč:

„Prosím pěkně, kdopak z vás si všimnul rukopisu ve výkladu knihovny ? Ano, je to přetisk rukopisu Karla Hynka Máchy k prvnímu vydání sbírky Máje, kterým psal 8.4. 1836 dopis Petrovi Veselovskému, učitelskému pomocníku ve Světlé nad Sázavou. Zkuste z dopisu něco málo rozluštit ….

Tak teď poprosím Karla Hynka, aby svůj list přečetl.“

Mácha:  … teď vám přečtu překlad svého rukopisu …

„Já jsem vydal na svůj náklad Máj, báseň romantickou, tj. veršovaný románek, bude obnášeti asi 2 ½ tištěného archu, jakož o tom ve Květech, dá-li bůh, obšírněji obdržíš zprávu. Asi sto exemplářů dal jsem vytisknouti na velmi skvostném papíru, i ostatní přípravy k tomu jsou skvostné. Jaký exemplář pro tebe, to vím, jestli ale pro někoho v okolí budeš něco potřebovati, tedy piš v listu na mne, kolik a na jakém papíru chceš exemplářů, a sice za to tě žádám – brzo“

Vypravěč:

„Tak to je Máchův rukopis, co vypadá spíš jako kvíz. Písmenka dle svého vkusu, doplňte pak do rébusu. Kde na vás čeká tajenka, čekej, co řekne myšlenka,“  

Jungmann:

„I Palacký fakt Máchu štval, že jeho básně cupoval. Nakonec ho taky přijme, z černé listiny ho vyjme. Přišli májovci s Nerudou, že k Máji mlčet nebudou. Že je to ta pravá kniha, po níž v dějinách je rýha. A že se to píše v Máji, ať Rakousko je už v háji.“

Mácha:

„Asi nic na Máji není, zví národní obrození. Je tam něco o svobodě, ale je to v trpném rodě. Od Bílé hory trpíme, jenom zuby ceníme. Konečně jsme se snad našli, vyceň zuby, ňáké máš-li.“

Vypravěč:

„Máchův odkaz pozvedla po revoluci 1848 až generace tzv. májovců. Umělců v čele s Karlem Sabinou, Janem Nerudou a Karolinou Světlou. Taky Erben a i Frič, chtějí ať je absolutismus pryč. Nastala kulturní a společenská obroda.“

Jungmann:

„Obrodu bych moc rád konal, však rok před tím jsem vám skonal. Moci psát, jak srdce tepe, nedáte to nikdy lépe. Nádherná to byla doba, na dámičky přišla mdloba.“

Vypravěč:

„Milí herečtí přátelé a jejich následovníci, pojďme se branou v Dómské ulici posunout o epizodu dále … k divadlu.“

5. Divadlo K. H. Máchy

Dějství bude sehráno před vstupem do divadla K. H. Máchy

Vypravěč:

„Jedno z nejstarších městských divadel v Čechách bylo postaveno stavitelem J. Gaubem na místě staré hliněné vojenské sýpky již v roce 1822 s kapacitou 500 míst. V roce 1945 utrpěla stavba leteckým náletem. Po válce byly budovy opraveny a od té doby nese divadlo název Karla Hynka Máchy. V roce 1969 bylo divadlo z havarijních důvodů uzavřeno a otevřeno až po rekonstrukci v roce 1991.“

Mácha:

„V divadle jsem jako doma, mají mě tam za fantoma. Hrál jsem s Kajetánem Tylem, uchvácen jsem jeho dílem. Stavovské divadlo tleská, že se hraje verze česká. Až tolik nás herců není, v tom národním obrození. Které ale teprve přijde, díkybohu snad to vyjde.“ 

Vypravěč:

„Mácha často navštěvoval divadelní představení a i sám ochotnicky vystupoval ve Stavovském a Kajetánském divadle, kde v letech 1834 až 1835 vystoupil v 16 hrách. I sám se pokoušel o dramatickou tvorbu ale žádnou divadelní hru nikdy nedokončil. Se sedmnáctiletou Lori se seznámil na divadelní zkoušce vedené Josefem Kajetánem Tylem.“

Tyl:

„To jsme ho tam tenkrát našli, chtěl si málem hodit mašli. Potkal totiž slečnu Lóru, hrající dřív v našem sboru. Pila horkou čokoládu, pobryndala si jí bradu. Shlédla herce milovníka, jak cos před oponou říká. Poodhalila své vnady, podpořila jeho spády.“

Mácha:

„Ledva jsem jí v sboru viděl, za myšlenky bych se styděl. Chtěl bych jí tak vidět nahou, procházet se noční Prahou. Ta panna by za hřích stála, kéž by věneček mi dala. Zdá se mi být sice mladá, flirty se mnou ale zvládá.“

Tyl:

Byl v Stavovském Hynek v právu, dát jí do jiného stavu? Asi tenkrát v zákulisí, kašlali mi na předpisy. Co je v domě, není pro mě, přesto s ní měl zřejmě poměr. Naše Lóri obtěžkala, scénka mi dva herce vzala. Na Máchu se vážně zlobím, Fidlovačku asi zrobím.“

Mácha:

„Je mi líto toho sboru, s Tylem nechci jít do sporu. A navíc jeho Domov můj, mi říká Mácho, pamatuj. Patřím mezi české plémě, lehká mi buď rodná země. A když jsem potom napsal Máj, zatratili mě, kdo mě znaj´. Místo pocty mučedníků, vzdávám prý hold loupežníku. Ve mně to však roky zrálo, vzepřít se všem, za to stálo.“

Tyl:

„Já jsem ho však nepochopil, po přečtení jsem se opil. Proč svůj talent zahazuje, co komu tím dokazuje? Vždyť se mu to nerýmuje, celé dílo, vážně fuj je.“

Vypravěč:

„Za svého života se Mácha nedočkal docenění za svůj Máj. Kritizoval ho Tyl i Čelakovský. Stoupenců měl Mácha málo, Karla Sabinu, Bolemíra Nebeského. S větším pochopením se setkal Máchův loupežník až po potlačení revoluce v r. 1848 a po přituhnutí Bachova absolutismu. Jeho význam docenila až generace Jana Nerudy, J.V. Friče, Karoliny Světlé, tzv.  “generace májová.“ Máj se šířil v opisech a definitivní rehabilitaci mu až tato generace. Máj je jednou z nejvydávanějších českých knih.“

Mácha:

„Stojí tady ještě socha, vyzdvihněte toho hocha.“

Vypravěč:

„Je tu socha českého hudebního skladatele Václava Jindřicha Veita, Máchova vrstevníka. Ve své době patřil k nejpopulárnějším skladatelům. Zmodernizoval českou hudbu. Inspiroval se českými lidovými písněmi, jichž část ve své době zlidověla a zpívala se ve vlasteneckých kruzích.“

Mácha:

„Svým umělcům země česká, s hrdostí a ráda tleská. Tahle naše malá země, dává světu skvělé plémě. Buďme právem hrdí Češi, ať nás život v Čechách těší.“

Vypravěč:

„Nyní projděme kolem divadla na městské hradby, na parkány …“

6. Litoměřické parkány

Dějství bude sehráno na parkánech u busty José Rizala

Vypravěč:

„Původní systém hradeb připomínaný k roku 1257 zanikl beze stop. Dnešní gotický systém hradeb je dlouhý 1.800 metrů. Vznikl ve dvou etapách. Vnitřní hradba ze 14. století je místy vysoká přes 10 m a 2 m silná, opatřená zubatým cimbuřím a hranolovitými věžicemi dovnitř otevřenými. Vnější parkánová zeď je ze 16. století je vysoká přes 3 metry a široká 120 cm. V hradbách byly původně čtyři brány. Romantik a příležitostný malíř hradních zřícenin Karel Hynek Mácha se jistě rád procházel po městských parkánech s výhledem na jeho milovaný Hazmburk a okolí Litoměřic. Z parkánů je krásný výhled na Litoměřické biskupství s katedrálou sv. Štěpána a na vinárnu Vikárka pod ním, kde Mácha trávil své poslední dny.“

Mácha:

„Tudy jsem rád vážně chodil, když jsem svoje básně plodil. Skvěle je tu za soumraku, třeba v září, na burčáku. To se každý vždycky zasní, a chce to říct jenom básní. Že na světě se fajn žije, když je kolem poezie. Básní se dá říci více, o lásce i politice. Třeba, že byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech.“

Rizal:

„Jmenuji se José Rizal, rád bych k tomu něco připsal. Také zemřu velmi mladý, ránou z pušky, od armády. Revoluce u nás hoří, jak západ slunce v Středohoří. Zavřeli mě v tmavé kobce, myslel jsem na vaše kopce. Našel jsem tu odkaz Máchy, o vás, Čechy, nemám strachy. Jestli máte sílu básnit, nemůže vás nikdo vlastnit. Hlavně buďte všichni v shodě, v srdci smír a na svobodě.“

Vypravěč:

„José Rizal je národní hrdina Filipín, po kterém jsou pojmenovány městské parkány. V roce 1887 zavítal na svých studijních i do Čech, kde kromě řady přátel filipínského lidu navštívil přítele svého nejbližšího, středoškolského profesora na gymnáziu v Litoměřicích Ferdinanda Blumentritta. Díky jejich bohaté písemné korespondenci, se po smrti José Rizala konečně dozvěděl filipínský lid o jeho přínosu filipínské revoluci.“

Mácha:

„Dvacet pět let po mé smrti, narodil ses, to mě rmutí. Tak rád bych se s tebou potkal, život svůj bych s tím tvým protkal. Z vězení psal´s  listy tklivé, jak postavy mé truchlivé. O svobodě také snili, než jim došly všechny síly. I já jsem zemřel velmi mlád, fakt asi není o co stát.“

Rizal:

„U tebe to bylo jiné, psal´s o tom, kdo právem zhyne. Loupežník byl otcovrahem, do kola ho vpletli šmahem. Na hrobě umrlci tančí, tvůj horor pak všechny zjančí.“

Mácha:

„Chtěli mít ze mě vlastence, co píše pro své svěřence.  Není hřích, že píšu česky, měl jsem víc brát jejich stesky. Stesk po jejich domovině, před Tylem se cítím vinně. Mám mít ale o ně starost? Píšu, jak mi zobák narost.“

Vypravěč:

„Mácha byl ve svých básních vždycky svůj. Za svého života se ale nedočkal toho pravého uznání. Jeho pár básní v němčině zveřejnili ve studentském časopise, další básně v Květech.“

Rizal:

„Mám tady teď svojí bystu, navždy patřím k tomu místu. Na město se z hradeb dívám, navečer i své sny mívám. Že vždy večer pod hvězdami, procházím se tady s vámi.“

Mácha:

„I já to tu mám tuze rád, jak socha bych tu mohl stát. Díval bych se do krajiny, každý večer je tu jiný. Třebas támhle na Vikárce, moh´ jsem dožít věku starce. Že mladého si mě Bůh vzal, snad co moh´ jsem tu vykonal.“

Vypravěč:

„Pokračujme, prosím dále na Máchovy schody, kde stojí jeho socha.“

7. Máchovy schody

Dějství bude sehráno u sochy na Máchových schodech

Vypravěč :

„Máchovy schody byly vybudovány až 30 let po jeho smrti, takže se po nich náš básník nikdy neprošel. Průchod mezi Salva Guardou a Českou spořitelnou byl otevřen až v roce 1883, kdy byla na hradbách postavena budova dívčí školy a k ní byla z náměstí po zboření dvou domů proražena ulička Školní. I schody, které spojily náměstí s předměstím Dubina se až do roku 1892 nazývaly Školní. Poté byly přejmenovány na Gebhardtovy, po bývalém starostovi města. Od roku 1945 nesou název Máchovy schody.“

Mácha :

„Tak to je mi vážně líto, že nebyly schody tyto. Moh´ jsem po nich krátit cestu, od Vikárky vzhůru k městu. Kdo to tady v cestě stojí, podobenku má snad mojí. Zelený je asi vzteky, že stojí na konci štreky.“

Dvojník Máchy :

„Stojím tu na tomhle fleku, řekl bych, že věky věků. Ve formě mě z bronzu slili, se slávou mě odhalili. Ať prý hlídám tvoje schody, radši bych šel do hospody. K výročí tvých sto let smrti, jsem maskotem této čtvrti.“

Vypravěč :

„Máchova socha tu byla postavena v roce 1936 ke 100. výročí básníkova úmrtí sochařem Václav Blažek. Odhalena byla 24. 5. 1936 u divadla, kde stála do 9. 10. 1938. Po záboru pohraničí byla ukryta v Bohušovicích nad Ohří. Od roku 1946 byla znovu postavena na původní místě.“

Mácha:

„Tehdy s´ tady ještě nestál, to bych se tě na to neptál. Co se po mé smrti stane, z Blaníku nic nepovstane? Když nám nejhůř bude přece, Václav pouští své lvy z klece. Když mám být tím romantikem, pusťte borce pod Blaníkem. Místo obracení v hrobě, budu psát o této době.“

Dvojník Máchy:

„Sedmdesát pět let stání, na podstavci bez reptání. Kdo jiný by to tu ustál, i v době, co byla hustá. Protektorát, okupace, ruská vojska, demonstrace. Nemusel jsem, měl jsem kliku, točit se na obrtlíku. Na Radobýl stále hledím, co vy víte, možná sedím. Na kameni z toho kopce, co podobá se spíše sopce.“

Mácha:

„Závidím ti ten tvůj klídek, měl jsem ho dát do povídek. V mých sbírkách jsou jen rozervanci, loupežníci, taky štvanci. Co nezažili stárnutí, dostáli klidu po smrti.“

Dvojník Máchy:

„Dvojničím tu vcelku nerad, holubi mi dávaj´ zabrat. Na hlavu mi denně kálí, na Radobýl koukám zdáli. Odtamtud jsi kdysi běžel, umřelś brzy, tak to nežel. Tvůj odkaz je stále vroucí, jak Márinky prsa pnoucí. A i tvůj román Cikáni, svou dobu notně předhání.“

Mácha:

„Na závěr bych moc rád dodal, taková už byla doba. Mé zvolání vás vzrušilo ? Hynku ! Viléme ! Jarmilo !!! Komu to nic moc neříká, dostal jsem víno z Mělníka. A že bylo moc kyselé, zvolali moji přátelé : Nebudem´ ho pít na sílu, Hynku, vylejte Ludmilu !!!“

Vypravěč:

„Tady naše silvestrovská pouť po sedmi litoměřických zastavení s Karlem Hynkem Máchou končí. Kdo by si chtěl dnešní putování ještě prodloužit o tři kilometry k dalším dvěma zastavením spojených s Máchou, může se již samostatně vydat přes náměstí ke kinu K. H. Máchy a odtud kolem parku u gymnázia vystoupat po schodech k Máchově soše na Mostné hoře. Může spočítat schody, které překoná při cestě od kina k soše a počet vepsat do doplňovačky. Komu dnešní putování stačilo, může společně s námi sejít po Máchových schodech, jejichž počet je také součástí doplňovačky nazpátek do kavárny Káva s párou, kde na nás čeká horké svařené víno, káva a čaj. A kdo by měl zájem o doslovný přepis dnešní putovní divadelní hry, může si ho vyzvednout v kavárně.“

8. Kino Máj – Sovova 53/4

Původní budova kina začala pod názvem Theatre Elektra fungovat v roce 1910. V roce 1945 došlo k přejmenování na nynější Kino Máj. V o poznání menší budově, než známe ze současnosti, se nacházely balkony, ze kterých se dívalo na představení. V roce 1968 došlo k rozsáhlé rekonstrukci, během které níž se změnila orientace sálu. Životopisné filmy s názvem K. H. Mácha byly natočeny v roce 1937 a 1983, dílo Cikáni bylo zfilmováno v roce 1921. Film Mág pak v roce 1987 a film Máj v roce 2008.

9. Socha K.H. Máchy na Mostce

Originál sochy objednal u Josefa Václava Myslbeka před sto lety pražský vlastenecký spolek Svatobor vedený Aloisem Jiráskem. Byl určen pro Máchův hrob v Litoměřicích. Výsledek se ale pražským vlastencům natolik zalíbil, že ji nechali umístit na Petříně. Litoměřicím přislíbil Svatobor vytvoření druhého originálu sochy, což se ale nikdy nestalo. Teprve v roce dvoustého výročí Máchova narození, v roce 2010, byla za přispění litoměřických patriotů odlita bronzová socha a slavnostně odhalena v lesoparku na Mostné hoře v Litoměřicích. Odlita je z původního modelu ze sádry, ale od pražské sochy se odlitek liší tím, že nemá věnec.

Karel Hynek Mácha            * 16.11. 1810    + 5.11. 1836

„Karel Hynek Mácha se narodil se v Praze na Malé straně v domu U bílého orla jako Ignác Mácha. Českou podobu jména Hynek si změnil až později, stejně tak si přidal i básnické jméno Karel. Pokřtěn byl v chrámu Panny Marie Vítězné, známé svým Pražským jezulátkem. Jeho mladší bratr Michal se narodil v roce 1812 a následoval povolání svého otce, mlynáře.

Když byly Máchovi čtyři roky, dolehla na jeho rodinu finanční tíseň a tak se museli se stěhovat z místa na místo, do stále lacinějších a chudších čtvrtí. Mácha začal chodit do farní školy u svatého Petra. Vyučovacím jazykem zde byla němčina. Základy českého jazyka podchytil od svého otce a od vyučujícího katechety Hynka Knoblocha, podle kterého si změnil německé jméno Ignác na Hynek. Se svými spolužáky nejraději dováděl na místním hřbitově a na kostelní zvonici, ze které jednou spadl a ošklivě si poranil obličej. Do konce života mu zůstala zřetelná jizva nad pravým okem.

V jedenácti letech přešel na hlavní školu piaristů na Novém městě. Jeho otec byl vášnivý čtenář a k této zálibě vedl i svého synka. Oblíbil si německé básníky Goetha a Schillera, ale i v té době oblíbené loupežnické a rytířské historky.

V roce 1822 se rodina musela opět přestěhovat do nejubožejší pražské čtvrti Na Františku. Z tohoto prostředí čerpal inspiraci pro svou Márinku, nejvýznamnější báseň z cyklu Obrazy ze života mého.

Jako čtrnáctiletý nastupuje na piaristické gymnázium Na Příkopech.

Na studiích se potkal se studentem Eduardem Hindlem, se kterým uzavřel trvalé přátelství. Na Příkopech studoval šest let a odsud pochází zřejmě jeho první básnický pokus Straba : „Tam, kde v lese na vysoké skále, smutné stříbrozvuky pějí stále, před časy stál převysoký hrad, na němž bydle rytíř Milorad.“ Báseň pochází z roku 1827 a je napsána v duchu německé poezie.

Na gymnáziu psal Mácha ve verších dokonce i školní úlohy, jenž byly ostatním předčítány jako vzor.

Chudoba, která provázela celý Hynkův život, stejně jako časté osamění, podněcovaly jeho sklony k zádumčivosti a ke snění – rozpor mezi snem a skutečností, tak častý v romantickém hnutí, pak vedl k jeho častým úvahám o smrti. „Já miluji květinu, že uvadne, zvíře – poněvadž pojde, člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy; já miluju – ba více než miluju – já se kořím bohu, poněvadž – není,“ poznamenal si do svého zápisníku. Úvahy o smrti, odklánění se od reality ke snu, vedly Hynka k tomu, že se i ve svém životě často odvracel od přítomnosti k minulosti.

V době, kdy ještě nevyšly Palackého dějiny, se Hynek vydává po stopách české historie sám – poutí po českých hradech.

Po absolvování gymnázia nastoupil na studium filozofie. Tady se Mácha přihlásil na mimořádné přednášky Josefa Jungmanna o českém jazyce na Akademickém gymnáziu. Byl to právě Jungmann, kdo v roce 1831 veřejně pochválil Máchovu báseň Svatý Ivan a doporučil ji k uveřejnění : „Vysoká kde hrdě skála, ve hvězdném strmí říš, jejíž vrchol mechovitý, na svatém hřbetě nese kříž, jenž vyhlídá z tmavé houšti, bydlí svatý Ivan v poušti...“ 

V následujícím roce mu vyšli další básně již s podpisem Karel Hynek Mácha. Jméno Karel si asi zvolil po svém strýci, který působil jako rychtář.    

Po neúspěšném povstání v Polsku za obnovení polského státu prchalo mnoho Poláků přes Čechy do Francie. Mácha pro ně v Praze zorganizoval sbírku na jejich podporu. Vše bylo tajné a než se to policie dozvěděla, polští ubožáci už odcestovali. Mácha se nadchl pro polský jazyk, který se velice brzy naučil.

S nadšením navštěvoval Mácha česká představení ve Stavovském divadle a aktivně se také účastnil divadelního dění. Jako ochotník hrál v refektáři bývalého kláštera, v Kajetánském domě na Malé Straně se skupinou divadelníka a dramatika Josefa Kajetána Tyla. Právě zde, při zkouškách v Kajetánském domě, se seznámil s Lori, vlastním jménem Eleonorou Šomkovou (1812-1891), která bývá popisována jako prosté, hezké, ale velmi průměrné děvče. Svůj poměr s Lori Mácha dlouho pečlivě tajil. V té době totiž studoval, nemohl se ženit a proto vystupoval jen jako její snoubenec. Sňatku navíc bránilo to, že Máchovi chudí rodiče nemohli svého syna, na rozdíl od rodičů Lori, dostatečně zaopatřit.

Máchovou největší láskou však byly toulky českou přírodou související se zájmem o národní minulost. Neobyčejně rád cestoval, nejraději pěšky,

protože mu jeho finanční situace ostatně ani nic jiného neumožňovala. Se zájmem navštěvoval staré hrady a zříceniny, které si kreslil do svého zápisníku, jenž stále nosil s sebou. Hradů navštívil asi devadesát.

Na začátku srpna 1832 podnikl Mácha se svým přítelem Eduardem Hindlem první pěší cestu na sever Čech – cílem byl Kokořín, Houska a Bezděz. V době, kdy Mácha zavítal na Bezděz, byl hrad místem poměrně zpustlým. Do této krajiny kolem Bezdězu umístil Mácha i své nejslavnější dílo, báseň Máj. Máchovy cesty, které se významně promítly v jeho díle, pokračovaly poutí do Krkonoš, kterou podnikl počátkem roku 1833. Po návratu z cesty píše Mácha další část Obrazů, pravděpodobně rozpracovanou už od dubna 1833 – Marinku.

Počátkem roku 1834 se Mácha rozhodl, stejně jako to udělal v Pouti krkonošské, spojit v jeden celek své rozpracované povídky s motivy hradů Středních Čech. Z uvažovaného díla o katovi Václava IV. dokončil pouze část Křivoklad, která vycházela na pokračování v časopise Květy.

Nosil svůj oblíbený pověstný plášť s červenou podšívkou. Plášť, který si nechal Mácha v roce 1834 ušít v souvislosti s jeho cestou do Itálie. V srpnu 1834 se totiž Mácha se svým přítelem Antonínem Strobachem vydal na svou nejdelší cestu. Pěšky zamířil do Itálie, až do Benátek.

Hrad Kokořín byl dalším z míst, které přirostlo k Máchovu srdci a do nějž umístil děj svého dalšího díla, své nejrozsáhlejší prózy Cikáni. Část příběhu byla otištěna roku 1851 v časopise Lumír, o šest let později byl román poprvé vydán knižně a dodnes se dočkal asi padesáti vydání. Próza Cikáni má mnoho motivů společných s básní Máj. Úvahy o posmrtném životě, pocit nicoty, motiv žárlivosti a vraždy nebo postavy poutníka. Stejně jako v jiných dílech, i v případě Máje je řada věcí odrazem Máchových osobních prožitků.

Protože pro jediné knižně vydané dílo za svého života Mácha nemohl najít nakladatele, vydal nakonec Máj sám, vlastním nákladem, na který si vypůjčil od svých přátel, u tiskaře Jana Spurného v počtu 600 výtisků. Vydání bylo ohlášeno předem v České včele a ve Květech, a tak za měsíc už Máchovi zbylo jen 250 výtisků. Od té doby vyšel Máj tiskem asi třistakrát a stal se nejvydávanější českou knihou všech dob.

Ihned po vydání Máje se zvedla vlna kritiky. Tyl mu vyčítal absenci národně a výchovně zaměřeného programu. Otevřený konflikt mezi Máchou a Tylem přispěl k zániku Kajetánského divadla, ze kterého Mácha odešel.

Máj odsoudili i Čelakovský a Erben. Situace se radikálně změnila až v souvislosti s vydáním almanachu Máj v roce 1858 a s nástupem generace tzv. májovců, která Máchu obdivovala a uctívala.

Po svém čtyřicetidenním pobytu v Litoměřicích tu Mácha zemřel a byl pohřben u západní zdi litoměřického hřbitova. Deset let byl hrob zanedbán, ale  v dubnu 1846 byl za přičinění K. H. Borovského postaven náhrobek a v roce 1861 k němu přibyl pseudogotický kenotaf.

Máchovy ostatky byly 1.10. 1938 exhumovány a převezeny do Prahy. Druhý Máchův pohřeb 7.9. 1939 na Slavíně na vyšehradském hřbitově se stal národní manifestací proti nacismu.“

Putovní divadelní představení bylo sehráno na Silvestra 2019 podle scénáře Karla Macase, který tento doslovný přepis doprovodil i svými ilustracemi.